Od příčin problémů v přírodě až k důsledkům pro vaše včelaření.

Žijeme v oblasti, kde dochází ke střídání čtyř ročních období v závislosti na teplotních podmínkách způsobených postavením naší planety vůči Slunci. Když se dny zkracují a noci prodlužují, nastává pro stromy a vytrvalé rostliny nepříznivé období. Postupem času tyto rostliny ztrácejí listy, které až do posledního okamžiku před opadáním poskytují živiny větvím, kmene a poté i kořenům, abychom zajišťovaly přežití do dalšího období.

Včely se přirozeně přizpůsobily tomuto vegetačnímu cyklu v průběhu své evoluce. Pomáhají rostlinám tím, že je opylují, a tak jim umožňují reprodukovat se. Jejich práce je odměňována dostatečným množstvím zdrojů a potravy pro jejich vlastní přežití a také pro zásoby na období bez vegetace. Pro rostliny skončí vegetační období na přelomu října a listopadu, zatímco u včel to přichází koncem června nebo července, v závislosti na kvetení různých druhů rostlin. Do této doby musí včely zabezpečit dostatek zásob pro udržení včelího společenství až do dalšího vegetačního období. Naši předkové to také chápali a nepatřili mezi ty, kteří by si včely příliš obtěžovali a odebírali jim jejich usilovně vytvořené zásoby. Med jimi byl sbírán až na jaře, kdy se příroda probouzela a měly bylo jistotu, že bude dostatek nových zdrojů potravy. To bylo ještě v době, kdy pole byla oddělena mezi, a louky plné různých druhů květin byly sečené kosou nebo žacími stroji taženými koňmi. Lidé si neuvědomovali, že obraceje půdu mezi a odstraňováním mezi a intenzivním zemědělstvím s těžkou technikou narušili kapilární vlhkost, kterou travní vegetace tak potřebuje. V současné době se tráva ve většině případů seče ještě před kvetením. Lidé změnili ustálený přírodní rytmus také tím, že používáním hnojiv a chemických postřiků zhoršili již tak omezený potravní řetězec pro včely.

Kvůli rostoucí poptávce po medu si včelaři vymysleli nové typy úlů, které motivují včely k většímu rozmnožování a vyšším výkonům, aby zajistily dostatek zásob na své přežití. Avšak nakonec jim tyto zásoby odebírají a nahrazují je cukernou náhražkou. Pokud včelař med odebraný včelám včas nahradí (koncem června nebo začátkem července), existuje šance na dostatečné množství dlouhověkých včel. Tyto včely mají dlouhou životnost, protože jim jejich předchůdkyně připravily dostatek zásob na přežití. Tyto včely nejsou vyčerpané a mají dostatečné tukové zásoby, které jim umožňují pečovat o matku v období útlumu vegetace a zajišťují tak její opětovné kladení vajíček, čímž se zrodí nové včely jako pokračovatelé v opylování přírodní vegetace.

Mnozí lidé stále nepochopili, a pravděpodobně nikdy nepochopí, že je nutné neodebírat včelám veškerý med. Naopak, je důležité si uvědomit, že odebírání zásob musí skončit včas a všechno odebrané je nutné okamžitě nahradit. Považuji to za chybné, když včelaři ještě v polovině září nechají medníky ve včelstvu, protože "včely přece ještě nosí pyl!"

Včelař si neuvědomuje, že včely, kterým byly doslova ukradeny jejich zásoby a zoufale hledají náhradu, se nikdy nemohou stát dlouhověkými. Navíc, v té době už včelař společenství včel v úlu odsoudil k zániku. Buď hladem nebo vývojovým zdecimováním. Když se k tomu přidá ještě masivní rozmnožování parazitického roztoče Varroa destructor, proti kterému je nutné úly chránit po celý rok, je osud včelího společenství definitivně zpečetěn. Nedostatečná ochrana před roztočem Varroa destructor umožňuje jeho rychlé rozmnožení, když samička pronikne do včelí plodové buňky před uzavřením (v trubčích buňkách po dobu 36 hodin a v dělničích buňkách po dobu 16 hodin), kde se přisaje k larvě. Po 2,5 dnech kladou samičky obvykle pět vajíček, která se za sedm dní vyvíjejí v dospělé samce a po devíti dnech v samičky. Zatímco oplozené samičky se po spáření uchycují na včelu a spolu s ní opouštějí buňku, samečci zůstávají v buňce a znečišťují ji. Pokud včelař nepřijme opatření proti rozmnožování parazitického roztoče Varroa destructor, dojde k jeho masivnímu rozmnožování. Včelí společenství je následně tak vážně postiženo, že hromadně opouští úl a umírá, i když jsou úly plné medu. Je tedy naprosto evidentní, že včelař musí dodržovat tyto nejdůležitější zásady:

Důsledně se zabývat kontrolou a omezením množení Varroa destructor po celý rok, s ohledem na medovou sezónu.

Mít na paměti, že vegetační sezóna, ve které včely získávají potravu pro zimu, končí přelomem června a července (v závislosti na úživnosti a nadmořské výšce).

Nepřebírat včelám všechny medové zásoby a ihned je nahradit krmením po vytáčení.

Uchovat si některé z odebraných medových plástů pro případné doplnění na jaře.

Po medobraní přizpůsobit velikost úlu odpovídající velikosti včelstva.

Uvědomit si, že samičky Varroa destructor přežívají až 200 dní na včelách, způsobují jim zranění a živí se buňkami tukového tělíska včel.) a tím způsobují postupné zhoršování jejich stavu. Včely, které jsou zraněny roztočem, jsou náchylné k infekcím a virovým onemocněním.

Nepodceňovat množení parazita Varroa destructor, které se klinicky projeví nejčastěji až v druhém nebo třetím roce. To znamená, že včelstva jsou už definitivně odsouzena k zániku.

Je důležité během zimy pečlivě sledovat stav včelstev a poslouchat je. Zdravé včelstvo je klidné a stáhne se do chomáče. Včelstva postižená roztočem jsou rušná a hlučná. Při silném napadení lze nalézt mrtvé nebo živé roztoče na podložkách, stejně jako mrtvé včely nebo včely s deformovanými křídly.

Nestabilní počasí v posledních letech, kdy jsou v zimě neobvykle vysoké teploty (až okolo 10 °C), ovlivňuje včely. Mají sice možnost vyprázdnit své výkalové váčky, ale zároveň spotřebovávají své zimní zásoby. Pokud včelař nechal včely s částí jejich medu a okamžitě je po vytáčení přikrmil cukerným roztokem a provedl preventivní ošetření, nemusí se o svá včelstva obávat. Tato včelstva jsou silná a dokážou přežít i neobvyklé zimní teplotní výkyvy. Ti, kteří "obrali" včely a nebo je přikrmili pozdě nebo téměř vůbec, už nemají s včelami žádné starosti, protože včelstva zahynula hlady. Ti, kteří experimentují s potlačováním parazita Varroa destructor, mohou být spokojeni jen jednu sezónu. Klinické poškození včelstva roztočem se projeví hromadnou deformací křídel, kdy jsou včely "pěšáci" odsouzeni k pomalému umírání.

Aby se tomu všemu předešlo, musí si včelaři uvědomit mnoho věcí. I sousedi včelaři, kteří se svými včelami pečují a mají dostatečné zásoby, mohou kvůli nedbalosti jiného souseda přijít o svá včelstva, buď kvůli loupeži hladových včelstev, nebo kvůli opětné invazi roztoče Varroa destructor.

Pokud včelař přišel o svá včelstva, musí mrtvoly včel spálit, vyčistit úly, ideálně je dezinfikovat. V úlech, kde včely stále sílí, má včelař práci až při jarní prohlídce. Stačí poslouchat zvuk včel a zkontrolovat podložku s mělí. Podložky by měly mít pravidelné řádky měli, neboť včely by se měly včas stěhovat za potravou do horních nástavků. Včelař by neměl čekat na výsledky vyšetření měl a již koncem února by měl rychle, ale ohleduplně k včelám, použít schválený přípravek M1-AR na dezinfekci úlu. Protože pečuje o včely opatrně po celý rok, jsou jeho včelstva zdravá a bez ztrát. Za mnoho let jsem pozoroval, že tito včelaři mají běžně 150, 300 nebo více včelstev!

Předjarní a jarní prohlídka je velmi důležitá, protože včelař může odhadnout stav včelstva podle obsazených uliček mezi rámky. Lehkým zvednutím nástavku lze odhadnout stav zásob. V příhodnou dobu bychom si neměli bát vyjmout rámek a zkontrolovat sílu včelstva, stav zásob a plodování matky. Pokud jsme na včely nezapomněli a uložili jsme si pár plástů s medem na jaro, můžeme zásoby lehce doplnit. Můžeme rozpustit med (ne kupovaný) ve sklenici a nalít ho do prázdných buněk na nakloněný plást. Na druhou stranu můžeme nalít roztok medu a vody (poměr 1:1). Nemusíme se obávat, že med nebo medová voda vyteče, protože buňky jsou navrženy tak, aby udržely svůj obsah ve směru k plástu. Tím lze doplnit včelám zásoby potravy a vodu, kterou potřebují během plodování. Zásoby lze také doplnit medocukrovým těstem položeným na horní vložky. Včely toto náhradní krmení neukládají do buněk, ale rovnou je spotřebovávají. Tento způsob však zatěžuje metabolismus dlouhověkých včel na konci jejich života, kdy musí zajišťovat přežití matky pro další generace včel. V každém případě je nutné zajistit včelám s tímto náhradním krmením také přísun vody.

Pokud nenajdeme žádný plod, je důležité zjistit příčinu. Včelstvo může být osiřelé, a v takovém případě můžeme přenést plást s vajíčky a nejmladším plodem z jiného úlu do podezřelého včelstva. Pokud později zjistíme naražené matečníky při kontrole, je jasné, že včelstvo je bez matky. V tomto případě je lepší spojit toto včelstvo s jiným, nejlépe pomocí novinového papíru s propíchanými dírami. Včelstva se spojí dohromady do dvou nebo tří dnů. Toto stejné opatření můžeme také provést s slabým včelstvem.

Pokud zjistíme, že včelstva jsou zamořená, může jít o nosematózu (Nosema apis nebo N. ceranae), která včely trápí nadměrným plněním výkalového vaku a neschopností zpracovávat potravu. Včelstva potom trpí nedostatkem bílkovin, přestanou krmit matku i plod, kálí v úlu a předčasně stárnou a umírají. Možné příčiny mohou zahrnovat nevhodnou potravu s nedostatečným zásobováním pylu, vlhké prostředí úlů umístěných blízko země nebo u vodního zdroje a nedostatečnou hygienu samotných včelstev. Včelstva postižená nosematózou by neměla být spojována s jinými včelstvy!

Z toho vyplývá, že pokud nedbáme řádné péče o včelstva, je zbytečné se snažit o jejich toleranci vůči roztoči Varroa destructor. Tato tolerance je možná pouze u silných včelstev, která nejsou zatížena nedostatečnou péčí a nepochopením jejich potřeb.

Z časopisu včelařství od Autora Jana Šmída