Nemoci včel

Včelaření s sebou bohužel přináší i některá úskalí a nepříjemné situace, které je potřeba sledovat. Mezi nepříjemné starosti včelaře patří nemoci včel, které mohou naše včelstva velmi potrápit. Je proto vhodné včely sledovat a v případě náznaků některé nemoci zahájit léčbu, případně odstranit příčiny, které vedou ke špatnému fungování včelstva a jeho poruchám.

Nemoci můžeme rozdělit do několika kategorií, podle toho, jakou část včelstva napadají (nemoci plodu, včel, matek), nebo podle způsobu šíření (virové, bakteriální, houbovité, nemoci způsobené škůdci či otravou). Podle původu dělíme nakažlivé nemoci na infekční a invazní. Infekční nemoci způsobují především bakterie a houby, naopak invazní jsou způsobeny celou řadou parazitů.

Nemoci a poruchy plodu

Nemoci plodu jsou specifické v tom, že se nepřenáší na dospělé včely a naopak nemoci dospělých včel se nepřenáší na včelí plod. Výjimkou v tomto ohledu jsou nemoci aspergilóza a varroáza, kterými může onemocnět celé včelstvo, tedy včelí plod i dospělí jedinci. Mezi nejnebezpečnější nemoci včelího plodu patří hniloba včelího plodu, mor včelího plodu nebo varroáza, proto je potřeba těmto nemocem věnovat zvláštní pozornost.

Hynutí plodu hladem

K hynutí plodu hladem a jeho následné požírání včelami dochází, pokud je v úlu nedostatek potravy. To se stává obvykle na konci zimy či začátku jara, kdy je spotřebována převážná část zimních zásob. Tento stav můžeme pozorovat, pokud jsou na dně úlu či v buňkách plástů pokožky z nezavíčkovaného plodu. Případně jsou plody zavíčkovány, víčka porušeny a vysáty měkké části kukel. Hynutí plodu hladem samovolně ustane, pokud jsou v úlu doplněny zásoby potravy.

Hynutí plodu zimou

Problém hnutí plodu zimou se může objevit, pokud je na jaře zaplodována velká plocha plástů a při náhlé změně klimatických podmínek (velkém ochlazení).  Plod hyne v nejhůře vytápěných oblastech úlu, především pak v okrajových částech plástů. Uhynulý plod má šedou, až černou barvu. Problém nastává při rozkladu uhynulého plodu, které do úlu přináší nepříjemné projevy bakteriálního rozkladu (např. hnilobný zápach).

Hynutí plodu přehřátím

Plod hyne přehřátím, pokud se dlouhodobě zvýší teplota nad 36 ˚C. Tento stav si bohužel včelař často způsobí sám, protože si nevšimne uzavřených či ucpaných česen a úl pak špatně větrá. Včely se snaží snižovat teplotu úlu odpařováním vody, tak aby klesla pod zmiňovaných 36 ˚C. Pokud je tento stav dlouhodobý a v úle voda dochází, mají včely tendenci ji vysávat z buněk, kde je plod. Ten v takovém případě hyne.

Virové nákazy:

Virová nákaza včelího plodu

Tato nemoc naštěstí není příliš rozšířená. Pokud se již objeví, obvykle nevede k likvidaci včelstva, pouze k jeho dočasnému oslabení. Tuto virovou nákazu šíří kulovitý virus Morator aetatulae. Nemoc se objevuje především v jarním období, v létě sama vymizí. Viry se množí v hltanových žlázách a vylučuje se v sekretu, který včely přidávají do vznikajících medových zásob, odkud se odstává k samotným larvám. Ty po napadení hynou a schnou. Ve vyschnutém plodu tento virus nepřežívá. Larvy a plod může být napaden do čtyř dnů, později jsou již larvy tomuto onemocnění nemocné. Uhynulé larvy se vyšetřují, aby byla vyloučena nákaza morem včelího plodu.

Bakteriální nákazy:

Hniloba včelího plodu

Toto onemocnění je způsobeno širokou škálou bakterií, které napadají ještě nezavíčkovaný plod. Tato nemoc patří mezi nebezpečné, a je proto nutné ji sledovat. Díky radikálním zásahům je její výskyt v České Republice minimální, v okolních státech však napadá i 10 % včelstev. Hlavními šiřiteli této nemoci jsou dva původci: Melissococcus pluton a Paenibacillus alvei, mimo nich se ale na nemoci může podílet celá řada dalších původců. Bakterie se množí v žaludku včel, kam se dostává s potravou. Některé larvy okamžitě hynou, jiné chorobě odolají a vylučují výkaly, které obsahují bakterie, které se tak dále šíří. Z larev, které přežijí a zakuklí se, se vylíhnou menší včely, než je obvyklé, které mají na svém těle další patogení zárodky, které dál šíří. Obvykle však napadené larvy hynou ještě před zavíčkováním. Pokud je včely čističky z úlu neodstraní, pak v buňkách uschnou. Hniloba včelího plodu se vyskytuje především na jaře, a v širší míře, pokud je jaro klimaticky vlhčí. Napadená včelstva rychle slábnou a obvykle hynou. Protože se jedná o nebezpečnou nemoc, je při její diagnóze okamžitě informována Státní veterinární správa, která v součinnosti s příslušným obecním úřadem okamžitě přijme všechna potřebná opatření. Je vymezeno ohnisko vzniku a také vytyčena ochranná pásma v okolí nákazy.

Mor včelího plodu

Mor včelího plodu je nejnebezpečnější onemocnění včelího plodu. Jeho nebezpečnost je ukryta ve vysoké odolnosti spor bakterií, které tuto nemoc způsobují. Je proto velmi těžké ji v oblasti, kde se vyskytne, likvidovat. Tuto nemoc vyvolává nebezpečná bakterie Paenibacillus larvae larvae. Jeho spory přežívají v půdě okolo napadených včelínů i několik desítek let, a tak se může snadno opětovně rozšířit. Bakterie je oválného tvaru, po celém jejím těle má bičíky, které jí dovolují pohyb. Sporám se bičíky postupně vyvinou v ochranný obal, který je chrání. Bakterie produkuje velké množství proteáz, což jsou látky, které štěpí bílkoviny. Při tom vznikají mimo jiné nebezpečné látky, které jsou pro včelí larvy toxické. Bakterie se množí v žaludku, kde se rychle množí, při tom spotřebovává bílkoviny, které rozkládá, přitom působí mnoho enzymů a toxinů, které porušují žaludeční membránu a bakterie se tak začne šířit do celého těla. Po zavíčkování larvy hynou na celkovou sepsi. Zbytky larev zaschnou a ostatní včely se je snaží z úlu odstranit, čímž však roznesou infekci do dalších částí úlu. Spory bakterie se tak šíří dále po úle, některé se zachytí i na těle včel létavek a jsou tak rozšiřovány dále po okolí. Bakterie se může šířit také za pomoci dalších parazitů a škůdců. Na šíření bakterie se také významně podílí nezodpovědnost některých včelařů, kteří nedodržují hygienické zásady, používají staré úly a znečištěné nářadí. Klinické příznaky můžeme pozorovat až u zavíčkovaného plodu. Ten ztrácí svoji barvu a článkování, víčka buněk jsou zašedlá, propadlá nebo i děravá. Těla larev postupně měknou, až se z nich stane šedohnědá lepkavá hmota. Vyšetření nemoci se musí provést způsobilým odborníkem. Dospělé včely jsou proti těmto bakteriím odolné, nicméně bakterie, kterými jsou napadeny, zůstávají dále životaschopny, a tak je mohou šířit dál. Proto je nutná prevence a napadená včelstva se musí co nejdříve likvidovat. Při objevení nákazy je informována Státní veterinární správa, která okamžitě uvede v život všechna potřebná opatření, která mají další šíření nemoci zabránit.

Houbovitá onemocnění:

Zvápenatění včelího plodu

Zvápenatění včelího plodu je nejrozšířenější houbovité onemocnění, a i když nepatří mezi nejnebezpečnější choroby, věnuje se mu dostatečná pozornost, protože včelstvo zbytečně oslabuje. Původcem nemoci je mikroskopická houba Ascosphaera apis, která se vyskytuje ve formě malých či větších plodnic. V plodnicích se tvoří velké množství výtrusů. Larvy včel se nakazí především při přijímání potravy, někdy můžou výtrusy proniknout i kůží larvy. Výtrusy v žaludku larev vyklíčí a ve střevech vyrostou do dlouhých vláken, které postupně proniká střevní stěnou a vyplní celé tělo larvy, proroste až na povrch těla larev, kde vytvoří plodnice. Nejcitlivější jsou na tuto houby larvy ve věku tří až šesti dnů. Trubčí plod je přitom citlivější než dělničí. Dospělým včelám houba neškodí, bohužel se s jejich pomocí mohou šířit po úle. Včely uhynulé larvičky vynáší z úlu ven, a tak spory hub dále šíří. Další nebezpečí v šíření je spojeno s oslabováním včelstva, jehož infikované zásoby začnou vykrádat okolní včelí kolonie, které si tak zavlečou nemoc i do svého úlu. Někdy se může stát, že včelstvo vůbec neonemocní, i když jsou spory houby přítomny v úle. Závisí to především na síle včelstva, kvalitě matky, krmivu a okolních podmínkách. Nepříznivě také působí používání pesticidů v okolí úlu. Často se nemoc rozvine spolu s virovou nákazou včelího plodu. Spory dokáží přežívat i 15 let ve stěnách úlu, v okolní půdě či pomůckách, které přišli do styku se včelami. Nejdéle vydrží houba v medu, vosku či pylu. Nemocný plod poznáme modle jeho zavíčkování, které je propadlé, skvrnité. Plod se změní v kašovitou hmotu, mohou na něm být patrné chomáčky plodnic. Pokud houba proroste celé tělo, mění se larva doslova v bílou mumii a připomíná vápnitou napodobeninu larvičky. Opatřením proti houbě je dokonalé vyčištění a dezinfekce úlu, zničení všech plástů s napadenými larvami, dezinfikujeme také ochranné nástroje a pomůcky, které jsme používali pro práci se včelami. Jako prevence také slouží používání výhradně nových úlů a plástů, nikdy proto nepoužíváme staré, tmavé zařízení.

Zkamenění včelího plodu

Toto onemocnění je méně rozšířené než zvápenatění včelího plodu, má podobný průběh a následky. Tuto chorobu způsobuje v převážné míře houba Aspergillius flavus, někdy tak Aspergillus fumigatus. Zárodky nemoci se šíří větrem, vodou i potravou. Potravou se pak dostávají do samotných larev, ve kterých vyklíčí. Houba opět proroste celou larvičku, ze které se vytvoří velmi pevná mumie. Tato houba může napadnout i dospělé včely. Klinické příznaky jsou velmi podobné zvápenatění a má i podobný průběh, diagnostiku i prevenci.

Nemoci a poruchy dospělých včel

Průjem včel

Průjem včel je postižení, které se objevuje na konci zimy, kdy jsou jejich výkalové vaky již značně přeplněny. Obecně platí, že pokud hmotnost výkalového vaku přesáhne polovinu hmotnosti celé včely, pak jejich svaly povolí a včely kálí v úle, což má za následek jeho špinění. Takto postižené včely se snaží z úlu co nejdříve vylétávat, jsou neklidné, opouští zimní chumáč. Důsledky poruchy můžeme pozorovat i na česně úlu, které je pokálené.

Nebezpečím této nemoci je odhalení její příčiny. Průjem včel může vzniknout špatnou skladbou zimních zásob, kdy včely nedokážou dokonale zpracovat potravu a vzniká mnoho odpadu. Průjem včel vzniká také při dlouhotrvajících zimách, či častém vyrušování včel v zimním období. Velkým nebezpečím však je, pokud je průjem včel příznakem jiné nemoci. Je proto důležité vyšetřit uhynulé včely, aby byla tato možnost vyloučena. Průjem včel je totiž často doprovázen onemocněními, jako jsou nosematóza, varroáza nebo roztočníkové nákazy. Z průjmových onemocnění včel se dále v úle může rozvinout úplavice, proto je potřeba příčiny co nejdříve odstranit.

Zácpa včel

Zácpa postihuje především mladé včely, které spotřebovávají velké množství pylu. Pokud je v úle velký nepoměr mezi včelkami krmičkami a plodem, pak jsou nuceny včely konzumovat více pylu, který je příčinou zácpy. K tomuto stavu také přispívá konzumace toxického pylu z jedovatých rostlin či chladné počasí, které zdraví včel také neprospívá. S léčbou zácpy je možno začít tak, že včely přikrmujeme silně naředěným cukerným roztokem či medem.

Virové nákazy:

Virová paralýza včel

Paralýzu včel způsobuje celá škála virů. Může se i stát, že včelstvo tento vir obsahuje, ale přitom se choroba nerozvine. Příznaky nemoci jsou v paralýze včel, které nemohou létat, třesou se, mají trhavé pohyby, zrychlené dýchání, často lezou po zemi či stoncích rostlin. Pokud jsou v úle, shlukují se v jeho horní části.  Někdy se objevují i příznaky, jako je ztráta ochlupení. Nemoc je dále rozdělena na několik skupin, podle příznaků a průběhu nemoci, na: virus akutní paralýzy včel, virus pomalé paralýzy včel, virus X nebo Arkansaský včelí virus. Chceme-li nemoc vymítit, odstraňujeme uhynulé včely, které pálíme. Úl i rámky omyjeme horkým 5 % roztokem louhu sodného nebo draselného.

Bakteriální nákazy:

Rickettsióza

Rickettsiózu způsobuje stejnojmenná bakterie, která napadá širokou škálu členovců. Tato nemoc byla objevena až v roce 1949. Obvykle se tato bakteriální nákaza objevuje spolu s nosemovou nákazou, septikemií nebo roztočníkovou nákazou. Vzhledem k tomu, že tato nákaza nepůsobí ve včelstvu závažné škody, je dnes spíše opomíjena a není dále příliš studována. Příznakem nemoci je pléčně zakalená hemolymfa včel.

Septikemie

Původcem tohoto onemocnění je především bakterie Pseudomonas apisepticus, která se dostává do hemolymfy včel, kde svým působením (přímým působením nebo tvorbou toxinů) způsobuje hynutí včel. Naštěstí tato bakterie nezpůsobuje příliš velké škody. Vzhledem k tomu, že se zárodky bakterie vyskytují v přírodě zcela běžné, jak v potravě, tak v půdě i vodě, je vcelku rozšířená. Do včel se bakterie dostává ze vzduchu nebo s potravou. Pro zdravé a silné včelstvo bakterie neznamená hrozbu, nemoc se rozvine pouze při oslabení včelstva. Bakterie často útočí, pokud ne včelstvo napadeno nosemovou nákazou, kdy mají včely poškozený trávicí trakt, a pro bakterie je snazší se dostat do hemolymfy. Nemoc se projevuje slábnutím včel, které vede až k neschopnosti letu. Někdy dochází také ke ztrátě ochlupení včel. Diagnostika se provádí na živých včelách i plástech s plodem, především proto, abychom vyloučili jiné, nebezpečnější choroby. Prevence proti nemoci je především hygiena, pokud se nemoc objeví, musíme dezinfikovat úl, všechny včelařské potřeby a pomůcky, které pro práci se včelami používáme. Dále zryjeme půdu v okolí úlů a dezinfikujeme ji vápenným mlékem. Současně sbíráme mrtvolky včel, které pálíme. Včelám také můžeme ulehčit, pokud přemístíme úl na vhodnější místo (ze stínu či vlhka).

Invazní onemocnění:

Měňavková nákaza včel

Tuto nákazu způsobuje parazit Měňavka včelí (Malpighamoeba mellificae). K nákaze dochází z potravy nebo vody. V trávicím ústrojí včel se z cysty uvolní zárodek, který napadá malpighické žlázy. Měňavka se v těle včely vyvíjí více než tři týdny. Po této době dospělá měňavka začne produkovat nové cysty, které odcházejí spolu s výkaly. Postupem času dochází k atrofii výstelkových buněk, tělo včely je vyplňováno měňavkami a zaplavováno toxickými látkami, které v konečném důsledku přivodí smrt.

Nosematóza

Nosematózu rozšiřuje prvok Nosema apis. V dnešní době je to nejrozšířenější nemoc mezi včelími společenstvími. Odhaduje se, že je v České republice tímto prvokem postiženo více, než 50 % všech včelstev. Včely se prvokem nakazí přes spory, obsažené v potravě. Tak se zárodek prvoka dostává do úlu. Zdrojem nákazy mohou být také jiní škůdci, kteří se dostávají do úlů, nebo i sám včelař, který mezi včely přináší prvoka na použitých rámcích, plástech či úlech. Ve včelstvech se tato nemoc šíří především v důsledku koprofagie, tzn. požíráním výkalů. Prvok pro svůj vývoj potřebuje v celku úzký rozsah teplot mezi 30 ˚C až 36 ˚C, pokud teplota v úlu nedosahuje těchto hodnot, prvok se přestane vyvíjet. Prvok žije v trávicím ústrojí včely, odkud také zahajuje svůj útok na organismus. Během prvních pěti dnů od nakažení dochází k prostupu saprofytických bakterií střevní stěnou. Bakterie se tak dostane z trávicího ústrojí do hemolymfy. Napadené stěny ztrácejí své vlastnosti a tak je postupem času ochromen celý trávící systém včely. Přestane tak dokonale zpracovávat potravu, projeví se u ní nedostatek bílkovin a dalších živin, včela přichází o své krmící vlastnosti (nemůže krmit plod ani matku) a předčasně stárne. V zimním období je přetěžován výkalový vak, a včely tak trpí úplavicí. Nemocné včely tak předčasně hynou.

Varroáza včel

Varroázu způsobuje nebezpečný parazit Varroa destructor. Samičky roztoče se do úlů dostávají na těle dělnic. Po rozšíření nemoci po úle je Varroe destruktor dále šířen trubci, kteří z úlu vylétávají. Těsně před zavíčkováním včelího plodu na něj přechází oplodněná samička. Po zavíčkování plodu na něho samička naklade maximálně 5 vajíček, ze kterých se líhnou larvy, která prochází dalšími stádii vývoje jako protonymfa a deuteronymfa. Během následujících 6 dnů se vylíhnou dospělí samečci, po 9 dnech pak i samičky. Samečci hyhou hned po spáření, ještě v buňce, oplodněné samičky se přichytávají dospělce a buňku opouští. Na něm žije samička několik dalších dnů, pak se opět přemístí do další buňky a cyklus se opakuje. Nebezpečí roztoče tkví v tom, že se živí hemolymfou včel, které tak oslabují, působí jim zranění a navíc mohou přenášet i další nemoci. Tento roztoč se diagnostikuje z přítomnosti uhynulých samiček v měli. Varroáza se léčí plošně, púodle pokynů státní veterinární správy, která tato léčení řídí v oblastech, kde se roztoč vyskytne.

Roztočníková nákaza včel – Akarapidóza

Důležitou informací k Akarapidóze určitě je, že se v České republice nevyskytuje již od roku 1986. Přesto se však stále vyskytuje v okolních zemích, a tak je potřeba si na ni dávat pozor. Tuto nemoc způsobuje parazit Acarapis woodi. Tento parazit je přímo vázán na včelí společenství, a mimo včelí úl hyne do několika dnů. Oplozené samičky se usídlují v hrudních vzdušnicích mladých včel. Obvykle se nemoc projevuje na konci zimního období, nebo po delších obdobích se špatným počasím, kdy je většina včel v úle. Nemoc se projevuje neklidem včel, nakažení jedinci nelétají, obvykle se shlukují na dně úlu, kde také hynou. Včelstvo pak může uhynout v důsledku nedostatku zásob, protože postupem času ztrácí zdravé jedince, schopné letu a shánění potravy.

Tumidóza

Tumidózu má za následek nebezpečný brouk Aethina tumida, který se začal rozšiřovat v posledních desetiletích. Jeho původním domovem je jižní Afrika, odtud se ale postupně rozšiřuje do celého světa a znamená novou hrozbu ve zdraví našich včel. Samičky kladou v málo využívaných částech úlu svazek vajíček, ze kterých se po čtyřech dnech líhnou larvy. Ty se v úle živí plásty, pylem, medem a bohužel i včelím plodem. Dospělí jedinci úl opouští a kuklí se v okolní půdě, odkud se v invazních vlnách šíří dál. Pro včelí společenství hrozí od tohoto brouka největší nebezpečí, pokud se přemnoží a velké množství larev ničí včelí dílo takovým způsobem, že úl přestává fungovat. Žádný spolehlivý způsob, jak tohoto brouka ničit, a tak je nutno jeho invazi oddalovat dodržováním předpisů o dovozu včel.

Včelomorkovitost

Na těle včel mohou žít malé mušky Braula coeca. Jejich velikost nepřesahuje 1,5 milimetru. V České republice se vykytuje poměrně často, v některých oblastech i u 20 % včelstev. Samička mušky klade vajíčka na nezavíčkované buňky plástu s medem. Líhnoucí se larvičky se medem živí, vrtají si v plástech chodbičky, které jsou snadno viditelné pouhým okem. Po 21 denním vývoji zakuklené larvičky se líhnou dospělí jedinci, kteří přecházejí na těla včel. Pro včely neznamenají tyto mušky přímou hrozbu, i tak se je snažíme likvidovat za pomoci fumigačních přípravků.

Nemoci a poruchy matek

Matky se mohou nakazit většinou nemocí, které mají i dospělé včely. Některé z nich jsou u nich ale výraznější, probíhají jinak, nebo mají horší následky. Jsou i takové nemoci, které napadají především matky. Matku může také postihnout celá řada vad, která jí znemožní správné kladení, čímž dochází k oslabování včelstva, případně k jeho uhynutí.

Melanóza

Původcem nemoci je houba Melanosella mors apis nebo bakterie Aerobacter cloacae. I když je nemoc zařazeny mezi nemoci napadající matky, dělnice být tímto onemocněním také napadeny. Spory či bakterie se do úlu dostává s potravou, kde napadá především vaječníky a jedové žlázy včel (v případě nakažení bakterií pouze vaječníky). Melanóza notně neznamená smrt matky, nicméně ta ztrácí schopnost klást vajíčka a tak musí být vyměněna.

Nosematóza

Nosematóza se kromě včelstva projevuje také u matek, a to především u mladých matek, ještě před tím, než opustí včelí úl v tzn. snubním průletu. Mladé matky se sporami prvoka Nosema apis nakazí při přijímání potravy, kterou je dělnice krmí. Vývoj nosemy je u matek velmi rychlí, již třetí den od nakažení obsahují jejich výkaly nové zárodky nemoci. Po dvou až třech týdnech se matky stávají nepohyblivé a umírají.

Trubcokladnost

Trubcokladnost je jev, kdy matky kladou i do dělničích buněk neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnout trubci. To se stává především u starých matek, špatně oplodněných matek nebo vůbec neoplodněných matek. Takové matky okamžitě odstraňujeme a nahrazujeme mladými matkami. Občas se však může také stát, že i mladé matky, zprvu kladou trubčí vajíčka nebo smíšený plod. Takovou matku neměníme hned, ale počkáme, zda to není pouze dočasný jev.

Neplodnost matek

K neplodnosti matek může dojít v důsledku několika poruch. Častým jevem bývá atrofie, neboli zmenšení vaječných trubiček. Dalšími poruchami mohou být nádory na vaječnících, anatomické nepravidelnosti pohlavních orgánů, mechanické poškození pohlavních orgánů, zaschlé tělesné tekutiny v těle matky (trubcovo sperma, zbytky kopulačního orgánu, výkaly), vznik neplodnosti může být spojen i s jinou nemocí, např. nosematózou. Další poruchou, se kterou je spojena neplodnost, je tzn. kladení hluchých vajec, ve kterých plod hyne po jednom až dvou dnech. Důvodem je nedostatečná výživa vajíčka ve vaječné komoře. Bohužel všechny výše popsané příčiny jsou v drtivé většině případů neléčitelné, a tak je vhodné matku co nejdříve od včelstva oddělit a nahradit jí matkou novou.

Ucpání vejcovodů matek

Aby se u matky nevyskytla tato vada, je potřeba dobrá práce včel ošetřovatelek, které se o ní starají. Po spáření s partnerem je většina spermatu přebytečná, a musí být z matčiných vejcovodů vypuzen. Pokud se včely o matku dostatečně nestarají, může se stát, že sperma v jejích vejcovodech zůstane, zhoustne a vše skončí sepsí a smrtí matky.