Buckfastka je včelí hybrid vyšlechtěný cíleným křížením několika poddruhů včely medonosné. Na jejím vzniku se podílela zejména včela italská (Apis mellifera ligustica), anglická tmavá včela (Apis mellifera mellifera), dále anatolská (Apis mellifera anatolica), řecká (Apis mellifera cecropia), saharská (Apis mellifera sahariensis) i tzv. horská včela (Apis mellifera monticola). Se šlechtěním je neodmyslitelně spojen bratr Adam (Karl Kehrle), který pracoval v benediktýnském opatství Buckfast v Anglii – právě podle něj nese tato linie své jméno.
Téma, o kterém by se mělo mluvit otevřeně – přesto se kolem něj často našlapuje opatrně a potichu.
Buckfastka
Bratr Adam byl v klášteře uvolněn z řeholních povinností, aby se mohl plně věnovat obnově a šlechtění včelstev. V kraji tehdy po opakovaných úhynech zůstaly jen zlomky původní populace (v literatuře se uvádí přibližně 16 včelstev). Následující desetiletí zasvětil budování stabilní a výkonné linie, která by vyhovovala místním podmínkám i potřebám včelařské praxe.
Šlechtění probíhalo postupně a cíleně v jihozápadní části Anglie, v hrabství Devon, na okraji Národního parku Dartmoor. Jde o oblast s rašeliništi, vřesovišti a loukami, místy i s dubovými lesy, typickou vyšší vlhkostí a častými mlhami. Oceánské klima (vliv Keltského moře a Lamanšského průlivu) dává krajině drsnější ráz, který dobře znají i milovníci literatury a filmových adaptací příběhů z Dartmooru (např. Pes baskervilský).
Pro šlechtitelskou práci bylo zásadní, že bratr Adam prováděl selekci a křížení v prostředí relativně izolovaném od cizích trubčích stanovišť. U každé vybrané kombinace genofondů probíhala dlouhodobá selekce – zpravidla řádově kolem deseti let – než považoval vlastnosti za dostatečně ustálené a „zafixované“. Celý proces vedoucí k vytvoření známé buckfastky se v jeho pojetí rozvíjel desítky let (uvádí se až 71 let práce).
O buckfastce se často uvádí, že má nízkou rojivost, vykazuje silný rozvoj a dlouhé plodování, dokáže dobře vyhledávat snůškové zdroje i ve větší vzdálenosti a umí efektivně využít i medovicovou snůšku. Právě tyto vlastnosti z ní dělají pro část včelařů atraktivní volbu. Zároveň jde o včelu, která je výrazně propagována a komerčně prosazována – ne vždy však v souladu s pravidly a praxí, které jsou v některých zemích (včetně ČR) nastaveny pro chov a šlechtění.
Buckfastka zpravidla ploduje velmi časně na jaře a často pokračuje dlouho do podzimu. Při dobrých podmínkách je matka schopna vysoké denní kladby (až kolem 2 000 buněk). Včely bývají popisovány jako mírumilovné a při běžné práci v úlu klidné. Vynikají pracovitostí – nosí pyl i nektar od svítání do soumraku a dokážou létat i při nižších teplotách (přibližně od 10 °C), přičemž citlivěji reagují na vlhkost prostředí.
Silné a dlouhé plodování vede ke tvorbě početných včelstev, což může v dobré snůšce znamenat vysoký medný výnos. Současně se ale v praxi zmiňuje i slabší tmelení propolisem. Vzhledem k dynamice rozvoje potřebuje buckfastka více prostoru v úlu a důsledné vedení včelstva – zejména dostatečné větrání a kapacitu pro ukládání a zrání nektaru. Pokud je prostor omezený (např. vlivem nadměrného zakladení) a včelstvo se „utlačí“, může se rojivost naopak projevit.
Ve srovnání s kraňkou se buckfastka často popisuje podlouhlejším tělem, mírně prohnutým dolů, s okrově narůžovělým zbarvením a střední chlupatostí. Délka sosáku může dosahovat až kolem 7 mm, což usnadňuje sběr nektaru i z květů s trubkovitou korunní částí.
Teoreticky může přinášet vyšší výnosy i díky ochotě létat za snůškou při méně příznivém počasí. Má velmi dobře vyvinutý čich a při hledání zdrojů nektaru je schopná zalétávat na větší vzdálenosti. Zároveň je ale potřeba počítat s tím, že její genetický základ vznikal v podmínkách s delší snůškovou sezónou. V našich poměrech může při snůškových výpadcích a slabé nabídce potravy hrozit rychlejší vyčerpání zásob – zejména u velmi silných včelstev s vysokým podílem mladých včel, které mají vyšší spotřebu.
Často se také uvádí, že buckfastka není ideálně přizpůsobená dlouhým obdobím silných mrazů. Klima v Devonu, kde se linie formovala, je díky oceánskému vlivu spíše mírné a vlhké. V našich podmínkách proto hraje roli nejen volba stanoviště a síla včelstva, ale i způsob vedení a zimování.
Z historických zkušeností z chovu buckfastky (a z prací bratra Adama) se traduje určitá odolnost vůči některým infekčním onemocněním, jako je acarapidóza, nosematóza či zvápenatění plodu (ascosphaerosis). Na druhé straně se u ní zmiňuje zvýšená náchylnost k roztoči Varroa destructor, což je v praxi zásadní téma pro jakýkoli chov – bez ohledu na plemeno či linii.
Od 70. let 20. století se buckfastka v Evropě chová také v izolovaných rozmnožovacích stanicích. Chovatelé sdružení ve federacích a klubech udržují rodokmeny a pracují na stabilizaci požadovaných vlastností tohoto vyšlechtěného hybridu.
Díky silné obchodní propagaci je buckfastka mezi částí včelařů oblíbená především z ekonomických důvodů. Typicky si dokáže udržet vysokou pracovní sílu včelstva nejen v létě, ale často i hluboko do podzimu. Právě tato dynamika může znamenat velmi dobrou schopnost využít snůšku a v některých podmínkách přinést vyšší výnosy medu.
Výkonnost a některé specifické rysy buckfastky byly sledovány i v zahraničních studiích – například v Polsku v letech 2008–2011. Na tato pozorování navázaly úvahy Oddieho, Dahleho a Neumanna, kteří na základě dostupných dat upozorňovali na možnost zvýšené tolerance buckfastského kmene vůči varroáze na území Norska. Podobným směrem se následně ubíraly i chovy a testování ve Finsku (Lundén Apiaries) a ve Švédsku (Österlund Apiaries).
V roce 2015 byl v Nizozemsku zahájen šlechtitelský program Stichting Arista Bee Research zaměřený na stabilizaci znaků spojených s rezistencí vůči Varroa destructor. Do spolupráce se zapojili včelaři a chovatelské skupiny z USA, Belgie, Lucemburska, Německa, Francie, Nizozemska i Dánska. Zazníval i předpoklad, že kolem roku 2019 budou dostupné buckfastské linie nabízené jako rezistentní vůči varroáze.
V praxi je ale potřeba dodat důležitý kontext: šlechtění na rezistenci obvykle probíhá v izolovaných stanovištích a v prostředí s nižší zavčeleností. Jakmile se včely dostanou do hustě zavčelené krajiny, kde je běžný tlak reinvaze roztoče, může se deklarovaná „rezistence“ výrazně oslabit. Často se tak ukazuje, že výsledný stav je vždy kombinací genetiky, zootechniky a podmínek stanoviště: správně vedené, včas ošetřené a nestresované včelstvo v dobrém prostředí zvládne parazitární tlak lépe než včelstvo oslabené, vyčerpané nebo podvyživené. Zásadní roli hraje i korektní práce se zásobami – zejména ponechání či včasné doplnění krmiva pro zimní generaci dlouhověkých včel.
Nevýhody, na které se v praxi naráží
-
Rojení se nevyhne ani buckfastka. Obvykle má nižší rojivost, ale i „čistá“ linie se může vyrojit, zejména při nedostatku prostoru, přetížení plodem nebo chybách ve vedení včelstva.
-
V běžném prostředí dochází ke křížení a ztrátě uniformity. V našich podmínkách, kde nejsou trvale zajištěná izolovaná oplozovací stanoviště, dochází přirozeně k bastardizaci (neřízenému křížení). Tím se mohou rozpadat vlastnosti, které jsou komerčně zdůrazňované. Není náhodou, že i někteří prodejci buckfastských matek v zahraničí upozorňují kupující na nutnost držet chov odděleně od ostatních včelstev v okolí.
-
Prodloužená aktivita do podzimu může zvyšovat riziko šíření roztoče. Pokud je včelstvo aktivní dlouho do pozdních termínů, může se snáze podílet na přenosu Varroa destructor (loupeže, zalétávání, reinvaze) i do včelstev, která už byla standardně ošetřena. Při pozdním nebo nedostatečném zakrmení po medobraní navíc včely z nouze vyhledávají zdroje potravy v době, kdy už to včelař běžně nečeká. To zvyšuje stres a může zhoršit kondici zimní generace, která má být základem úspěšného přezimování.
Včely pozoruji a učím se jim rozumět už desítky let a čím déle u nich člověk stojí, tím víc si uvědomuje, jak složitý a „inteligentní“ organismus včelstvo je. Přesto si dovolím vyjádřit názor, že buckfastka do našich podmínek nemusí být vhodnou volbou plošně a bez kontextu. Neřízené křížení pak může negativně zasahovat do místní populace včel a do dlouhodobé stability chovu. Pokud se klima v budoucnu opět posune k delším a chladnějším zimám a pozdějšímu nástupu jara, bývá kraňka vnímána jako včela, která je na tento cyklus v našich podmínkách přirozeně lépe adaptovaná.
Zajímavé je také to, že se jen málokdy zmiňuje, že v samotném Buckfast Abbey se od chovu buckfastky před lety ustoupilo. Možným vysvětlením je rozdíl mezi šlechtěním a chovem v izolovaném, specifickém prostředí a mezi běžnou včelařskou praxí v zavčelené krajině. Je také fér připomenout, že bratr Adam neusiloval o „nový druh“ včely – hledal cestu, jak zachránit včelaření po devastaci včelstev způsobené roztočíkem včelím (Acarapis woodi), který napadá průdušnice mladých včel.
z časopisu včelařství Jan Šmíd
