Kde končí svoboda
Přinášíme další část vašich odpovědí, nápadů a podnětů, jimiž jste reagovali na editorial předsedkyně ČSV, z.s., Mgr. Jarmily Machové Kde končí svoboda uveřejněný ve Včelařství č. 5/2017.
Již delší dobu zastávám názor, že chov včel je třeba podřídit
určitým pravidlům, přesněji řečeno ne chov včel, ale jejich chovatele. Berme v
úvahu, že například rybáři nebo myslivci mají svá pravidla a příslušné zkoušky
znalostí svého oboru, což vede к respektování přírody a jejich uživatelů.
Zájemci o včelaření získají nějakým způsobem včelstva a začnou včelařit. Ale
jak? Začátečníci zpočátku tápou, nemají zkušenosti a rady nabízené na internetu
jsou mnohdy zcestné. Proto je třeba, aby každý nový včelař vždy absolvoval
určitý kurz, případně první rok pracoval pod patronací zkušeného včelaře. Měl by
své znalosti prokázat určitým způsobem (nemusí to být zrovna kvalifikačními
zkouškami nebo vědomostními testy). Určité testy znalostí jsme v naší ZO
zkoušeli jako zpestření členské schůze, což se setkalo s velkým zájmem. V této
situaci nelze brát zřetel na demokratické principy. Stanoviště, které ohrožuje
okolní včelstva z hlediska chovatelského a zdravotního je samo o sobě
nebezpečím. Když si někdo koupí auto, musí mít řidičský průkaz a dodržovat
předpisy, což znamená neohrožovat ostatní uživatele komunikací. Názor řádného
člena ČSV (chovatele včel) se nemusí shodovat s názorem člena výboru nebo se
stanoviskem veterinářů. Šokující je názor jistého „pro-fi“ včelaře: „Zrušit
zájmové včelaře - zřídit 500 farem po 100 včelstvech a včelařit na profesionální
úrovni." Nesmysl! Takto se dívám na nynější situaci ve včelařství jako
dlouholetý člen ČSV a jednatel ZO. Všichni řádní členové naší ZO se mnou
souhlasí. Přál bych si, aby se chov včel v budoucnu pozvedl a abychom měli méně
starostí se zdravotním stavem včelstev a zároveň i s dodržováním demokracie.
Většinou se neúčastním různých disku7 si a svoje myšlenky si obvykle nechávám
pro sebe. Nicméně vámi položená otázka a následné příspěvky к případným povinným
zkouškám pro začínající včelaře mě vedou к tomu, abych v tomto případě udělal
výjimku a jako (ne)zkušený začínající včelař i já vyjádřil svůj názor. Proto
prosím
přidejte na misku vah moje rozhodné NE, které, doufám, přispěje к tomu, že
zůstane zachovaný status quo.
Pracuji na krajském úřadě, kde jsem měl, kromě jiného, v letech 2009-2015 na
starosti i administraci dotací pro včelaře. Za tu dobu jsem se setkal s mnoha
začínajícími včelaři, které bych rozdělil do dvou hlavních kategorií:
• Začínající včelaři s mnohaletými zkušenostmi. Většinou se včelám věnují již od
dětství, kdy spolu s otcem, strýcem, dědečkem... chodili ke včelám a spolu se
sladkým medem mlsali vědomosti a znalosti o včelách a jejich životě. Mnohdy se
tito lidé včelaření věnovali spolu se svými příbuznými i v dospělosti a teprve
potřeba převzetí živnosti, či možnost získání příspěvku je vedly к tomu, že se
jako včelaři oficiálně přihlásili v Hradišťku. 1 pokud si po letech vzpomněli na
svá mladá léta a ke včelaření se vrátili, mají s chovem včel zkušenosti. Pro
tyto včelaře školení a zkoušek určitě netřeba;
• Začínající včelaři, kteří žádné zkušenosti se včelami nemají, nikdy se s nimi
nesetkali a nějaký impuls je dovedl к zájmu o včelaření. Vedeni snahou včelařit
co nejlépe, shánějí informace ze všech možných zdrojů, studují rozličnou
literaturu, zkouší různé metody. Tito lidé určitě potřebují pomocnou ruku svých
zkušenějších kolegů, možnost vyzkoušet si prakticky práci na včelnici a
metodické vedení. Myslím si však, že v žádném případě nepotřebují nějaké povinné
zkoušky a certifikáty.
Ve svazu jsme přeci všichni přátelé, tak si jako přátelé pomáhejme, raďme se,
diskutujme, vytvořme systém výuky, školení a podpory nových a méně zkušených
druhů, ale nepřitěžujme si a nepřidělávejme si další problémy s povinnými
zkouškami. (Lidově se říká „nakálet si do vlastního hnízda11.) Povinné
zkouškyjsou efektním, jednoduchým, a jak se zdá, i populárním řešením. Avšak
obávám se, že efektní, jed-
noduchá a populární řešení nebývají vždy ta nejlepší.
Trpělivé, nenápadné, soustavné vedení nových včelařů je určitě náročnější, ovšem
bude přinášet mnohem lepší výsledky. Já sám jsem měl štěstí, že jsem ve svých
začátcích potkal zaníceného včelaře, který byl vždy ochoten podělit se o své
zkušenosti. Sledoval jsem jeho práci na včelnici, mohl si sám vyzkoušet
manipulaci se včelami, jednoduše mi vysvětlil, co je to včelařský rok, jaké
choroby sužují včely, kdy a jak je co potřeba na včelnici udělat, kdykoliv se na
něj mohu obrátit se žádostí o radu a pomoc. Tím, doufám, získávám kvalitní
základy pro to, abych se stal dobrým včelařem.
Na závěr ještě malou úvahu. Kolik včelařů ví, co je to loketní index? Znalost
pro běžnou praxi sice nevyužitelná, avšak otázka ke zkoušce je to perfektní.
•••••••
Velice mě zaujal váš názor ve Včelařství č. 5 o tom, zda by měli včelaři
prokazovat nějakou kvalifikaci. Plně vás v tomto podporuji a dovolím si
poskytnout několik argumentů pro oponenturu politicky korektních liberálních
názorů, jaké jste citovala. Nejdřív letmý pohled к „sousedním" rybářům. Dospělý
uchazeč o členství ve Svazu, které je podmínkou к rybaření na sportovních
státních vodách, opakuji, kdo chce rybařit na „společných11 vodách, musí být
členem ČRS. Tečka, bez diskuzí a výjimek! Tak tento dospělý uchazeč musí rok
předem požádat o členství v určité ZO a musí projít školením a musí obdržet
certifikát (nevím, zda se to nezměnilo, sám už asi 6 let ne-rybařím, ale předtím
jsem byl členem ČRS od dětství), že skutečně zná nejzákladnější právní normy a
že zná druhy ryb, doby jejich hájení atd. Bez toho prostě nesmí na společných
vodách rybařit.
Další paralelou je řízení motorových vozidel. Tam jde o život, a tak se nelze
spoléhat na něčí morální kvality, ale každý musí projít přísným školením a musí
složit zkoušku a teprve potom se smí zúčastnit silničního provozu. Tady jde o
životy a velké materiální škody a hlavně, stejně jako u rybářů je to podmíněno
proškolením, zkouškou odjakživa, a tak žádného pse-udoliberála ani nenapadne, že
by to mělo být jinak. I přes liberální výplody některých lidí, stižených
pravdoláskovým kaváren-stvím, je fakt, že v některých západních zemích se nedá
včelařit tak snadno a pohodově bez úředních bariér jako tady a tak se domnívám,
že by jakékoli proškolení začátečníků bylo více než namístě.
Jsem přesně ten případ, o kterém se píše. Začala jsem loni včelařit bez
jakýchkoli znalostí. Roky jsem si říkala, jak by bylo úžasné mít včely, ale
neměla jsem odvahu, tak jsem to neřešila. Odvahu jsem dostala díkyjedné
přednášce a zoufalé situaci v zahradě bez včel. Loni v červnu jsem se rozhodla a
za čtrnáct dnů už jsem měla doma dva oddělky. Předtím jsemještě stihla
registraci a začala shánět informace. Tý jsem dostala od včelaře, od kterého
jsem si koupila oddělky. Základní kurz jsem absolvovala až na podzim. A včely
jsem samozřejmě léčila, к mé velké radosti zimu přežily oba oddělky, teď už
vlastně včelstva. V žádném případě není nutné mít nějaké akreditované kurzy, než
začnete včelařit, je třeba mít chuť se učit, zodpovědnost a dodržovat zákony.
To, co tady chcete zavést, je začátek konce včelaření jako koníčku. Celé to na
mně dělá dojem, že si v České republice nějaká elitní skupina chce udělat
monopol na včelaření a možnost chovat včely, přesně tak to totiž bude vypadat za
deset let. Pro lektory se zavede přezkušování, aby se postupně vyloučili ti,
kteří nejsou „naši“ kamarádi. Pak už nebude problém si prosadit třeba i to, že
se bude diktovat, kolik kdo může mít včelstev, odebírat povolení к chovu včel a
podobně. Jak mě vůbec něco takového napadlo? Přesně takto se totiž už roky
monopolizuje mnoho jiných odvětví. Ale teď zpět к problematice. Včelaři, kteří
tvrdí, že za špatný zdravotní stav včelstev můžou začátečníci, se mýlí. Kde beru
tu jistotu? Stačí se podívat na mapu ČR na stránkách veterinární služby. Jak je
možné, že celé kraje Plzeňský, Ústecký, Jihomoravský jsou téměř úplně bez moru,
většina krajů má jednotky nákaz morem, zato Olomoucký a hlavně Zlínský kraj jsou
doslova inkubátory moru. Takže to znamená, že začínající včelaři v jedněch
krajích jsou všichni zodpovědní a všichni začínající včelaři v Olomouckém a
Zlínském kraji jsou totálně nezodpovědní? To asi ne.
Mapa Státní veterinární správy zobrazující nákazu včel morem je jasným důkazem
toho, že za nemoci včel nemůžou začátečníci. Není třeba chyba v (ne)důsledném
dohledu SVS? Jsou v Olomouckém a Zlínském kraji dotace na plošné vyšetření včel
morem? Vezměme si třeba případ včelaře, který si v posledním čísle tolik
stěžoval na svou nezodpovědnou kolegyni. I on je zodpovědný za její situaci, i
to že ohrožuje své okolí nákazou. Někdy je těžké se s někým domluvit, ale téměř
vždy se dá něco dělat, když to nejde po dobrém s nabídkou po-
moci, tak po zlém, přece neohrozím vlastní včelstva. Můj „včelí" učitel, od
kterého mám oddělky, by mi žádné neprodal, kdybych se neregistrovala, když mi je
přivezl, tak mě o všem základním a nejdůležitějším poučil. Kdyby to dělali
všichni prodejci od-dělků, nemohlo by se stát, že by začínající včelař nebyl
registrovaný, nebo si dovolil svá včelstva neléčit.
Co se týče dotací, tak opravdu nechápu, o jakých velkých penězích z dotací pro
začínající včelaře je řeč. Musela jsem si pořídit veškeré vybavení, vše
samozřejmě nové, neměla bych odvahu, vzhledem к nákazové situaci a přežívání
choroboplodných zárodků, si koupit staré použité vybavení, takže mě to letos
stálo mnoho desítek tisíc (včetně dalších čtyř úlů, dva jsou přece jen málo,
nemůžu počítat s tím, že mi vždycky všechna včelstva přezimují v pořádku, loni
jsem koupila jen dva úly s oddělky, nic jiného). O dotacejsem jako začínající
včelařka žádat nemohla, protože dle pravidel našeho kraje se za začínajícího
včelaře považuje pouze ten, kdo ten rok začne včelařit, začala jsem loni, když
už bylo na žádosti o dotace pozdě. Letos snad dostanu deset tisíc, mám stejné
podmínky pro dotace, jako ti, kteří včelaří již mnoho let. Možná se jedná o
dotace z EU, nevím.
•••••••
Včelařím od roku 1975, a proto jednoznačně souhlasím s názorem přítelkyně J.
Machové, aby začínající včelaři museli projít cyklem včelařských kurzů a po
zkoušce mohli teprve chovat včely. Přimlouvám se к tomu, aby zkouška nebyla
jenom formální, ale dostatečně přísná. Pisatel, který J. Machové napsal, že je
toto opatření zbytečné, by měl chovat rybičky ve svém akváriu, nebo králíky ve
své králíkárně a do chovu včel se nepouštět. U včel je riziko přenesení včelích
nemocí ze špatně vedených včelstev na včelstva ostatních včelařů nesrovnatelně
větší. Do Včelařství píšu od roku 2011 a za tuto dobu jsem získal desítky
přátel, kteří mne navštívili a stovky přátel, kteří jsou se mnou v telefonickém
nebo písemném kontaktu. Na včelařskou problematiku se mne ptají jak zkušení
včelaři, tak začátečníci. Můžu zodpovědně prohlásit, že některé dotazy a názory
především začínajících včelařů, to není nic jiného, než odjištěná časovaná
bomba, která je plná předpokládaných včelích nemocí. Veliká množství ohnisek
moru plodu, ale i dalších nemocí jsou toho důkazem. Naše ZO se s tímto problémem
setkala opakovaně, když včelaři z našich 7 obcí spadali do ochranných pásem moru
včelího plodu, který zavinili začínající včelaři v okolních ZO.
I když v naší ZO nemáme včelařský kroužek, který by začínající včelaře učil, tak
tuto
osvětovou práci již 20 roků zajišťuji. Kilometry, které přitom najezdím,
nepočítám. Odměnou je mi to, když vidím, jak mi začínající (na věku nezáleží)
včelaři odborně rostou před očima. Vidím, že nedělají zbytečné chyby, které by
určitě dělali, kdybych na ně v jejich začátcích nedohlížel.
Dovolím si napsat, že začínající včelaři,
i když si přečtou odborné knihy a sledují internet, neví o včelách v podstatě
nic. Je pro ně problém poznat vajíčko, červíka, zavíčkovaný plod, pylové zásoby,
glycido-vé zásoby, atd., atd. Značení matek, nebo chov matek, to je pro ně
pověstná „španělská vesnice1'. V naší ZO prošla mojí „včelařskou školou11
přibližně polovina současných včelařů. Provedu je minimálně dvěma včelařskými
sezónami (u některých jsou to i čtyři sezóny) s tím, že jim v dalších letech s
každým včelařským problémem, který by samostatně nezvládli, pomůžu. Když potom
po získání další praxe poprvé překonají hranici 100 kg medu na jedno včelstvo
(někteří i 120 kg medu) za sezónu, tak mám z jejich úspěchů větší radost než
oni. Týto váhové údaje, to není „včelař-ská latina", to jsou doložitelná fakta.
Svoje žáky učím každý odběr medu přesně vážit a dlouhodobě (po celou včelařskou
kariéru) si tyto údaje zapisovat a hodnotit.
Kolik začínajících včelařů v České republice má takový ideální start do své
včelařské kariéry? Nebudu se vyjadřovat v procentech, ale mnoho jich nebude.
Začátečníci, kteří (nikdo je nevede a oni tápou) dělají opakovaně chyby, které
ve svých důsledcích ohrožují a v mnohých případech i likvidují včely sousedních
včelařů, by měli projít začátečními včelařskými kurzy s přísnou závěrečnou
zkouškou.
Dle mého názoru, by tyto kurzy českému včelařství výrazně kvalitativně pomohly.
•••••••
Se zájmem jsem si přečetl příspěvky ohledně zavedení povinného vzdělávání
zájmových včelařů. Možná ti, co se vzděláváním souhlasí, si asi neuvědomují, že
se jedná o zájmovou činnost, kterou nelze ničím podmiňovat a o co ve skutečnosti
jde. Pochybuji rovněž, že dotace z EU, u kterých by někdo chtěl vyžadovat
vzdělání žadatele, by tato podmínka byla akceptována. Je to prostě vyvolání
diskuse s cílem zajistit vzdělávacím střediskům, učitelům včelařství a podobným
podnikatelům kšeft. No a závěrem moje zkušenosti z okolí. Včelaři mají dost
různé byrokracie a zvažují vystoupení ze svazu. Toto bude poslední kapkou, že
tak udělají.
Z časopisu včelařství.